Můj nový koníček na zimu

Bird Buddy

Na zahradě u chaty jsem proto vyvěsil jednak památeční dřevěné krmítko, které mi kdysi věnoval ornitolog Jarda Škopek, a jednak samonásypné krmítko – vlastně trochu vylepšenou plastovou lahev – zakoupené v zemědělských potřebách. Na fotky svých ptačích strávníků jsem byl ale natěšený do té míry, že jsem se je rozhodl začít pořizovat i bez Bird Buddyho. Ke krmítku jsem dal na stativ fotoaparát, propojil jsem ho s telefonem, který mi umožňuje jeho ovládání až zhruba z patnácti, dvaceti metrů, poodešel jsem a zpovzdálí začal pořizovat fotografie. Nebudu podrobně popisovat problémy s nedostatkem světla a pohybovou neostrostí, ty jsem postupně vyřešil, ale zato se do mne dala pořádná zima. Po nějaké době jsem kvůli ní fotografování vzdal.

Napodruhé už jsem byl poučenější a jedno z krmítek jsem zavěsil na strom, u kterého jsem fotoaparát mohl ovládat zevnitř chaty, pěkně z křesla. To už byla jiná! Postupně jsem svou metodiku vybrousil do té míry, že navzdory podzimnímu pošmournu mi nejen vycházely celkem ucházející snímky, ale i samo fotografování od kamen, se slušnou zásobou karibského rumu, bylo velmi příjemné, s postupujícím časem dokonce stále příjemnější. Zkrátka a dobře, na podzim a zimu jsem si našel nového koníčka. Myslím, že Bird Buddyho si ve Státech mohou nechat.

Psáno pro MF Dnes