Jeden ze sto devíti smutných příběhů

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Do LPRC je to z města Bukavu asi hodina cesty po neuvěřitelně rozbitých silnicích. Nachází se v areálu výzkumného ústavu, který v 50. letech vybudovali Belgičané, a již osmým rokem ji vede charismatická baskická bioložka Itsaso Vélez del Burgo Guinea. Stanice poskytuje péči mnoha druhům primátů, ale dominují mezi nimi šimpanzi. Těch bylo v LPRC během mé nedávné návštěvy 109, přičemž sedm jich přibylo jen za posledního čtvrt roku. Již tak špatnou situaci divokých zvířat i na východě Konga ještě zhoršil covid…

Itsaso nás prováděla stanicí, ukazovala nám primáty v prostorných výbězích, včetně jednoho nově vybudovaného, a pak nás vzala ke krmení šimpanzích mláďat. To probíhalo ve vnitřních prostorách a mláďata natahovala ruce ven skrze husté mřížoví. Byl to srdcervoucí pohled. Dobře jsem věděl, že bez těch mříží by to nešlo, ale jen dokreslovaly tragický osud šimpanzích dětí vyrvaných ze svých rodin…

Mezi snímky, jež jsem během krmení pořídil, jsem vybral tenhle jeden a požádal Itsaso, aby mi ve stručnosti popsala příběh mláděte, které je na něm zachyceno. To, co mi sdělila, tedy není plánovitě vybráno pro svou působivost. Jde o „obyčejný“ příběh jednoho ze 109 šimpanzů v LPRC.

Tak tedy: Na fotografii je sameček pojmenovaný Ushiriki. Stal se obětí pytláků a v létě 2018 ho kdesi zabavili konžští vojáci. Po záchranné stanici ovšem požadovali 500 amerických dolarů za „jeho krmení“. Až po dlouhých tahanicích jim ho odebrali strážci zmíněného Národního parku Kahuzi-Biega a 9. září 2018 předali do LPRC. Ushiriki byl ve velmi špatném stavu – trpěl infekcí, malárií, chudokrevností i parazity – a téměř nejedl. Jeho léčení se táhlo celé týdny. Během mé návštěvy byl již Ushiriki dávno v pořádku – ale přesto mám pocit, že i na fotografii je v jeho očích vidět smutek…

A na závěr věta, která – jak doufám – osloví alespoň některé z vás: Záchrannou stanici Lwiro můžete podpořit prostřednictvím webu www.lwiroprimates.org.