Orangutani na útěku, byť jenom chvíli

Mawar s Kawim „na procházce“. Foto Roman Vodička, Zoo Praha

Spolu s řadou novinářů jsem v Pavilonu velkých želv sledoval příchod první z nich, samce jménem Einstein, když mě kolegyně upozornila, že z druhé strany návštěvnického prostoru na mě mává zoologický náměstek Jarda Šimek. Popošel jsem k němu, a když mě beze slova vyvedl za dveře, pochopil jsem, že se děje něco vážného.

„Máme venku orangutana!“

Nechal jsem odejít nejprve Jardu a vzápětí jsem také po anglicku zmizel. Ještě než jsem dorazil k Indonéské džungli, přišla mi zpráva, že venku není jenom jeden orangutan. Možná dva – a možná také všichni.

Orangutani jsou vysoce inteligentní, nesmírně zruční a mají v pažích i v prstech neuvěřitelnou sílu. O jejich útěcích jsem slyšel spoustu historek a jeden jsem v pozici ředitele zoo také zažil. Ale že nám jich uteklo víc najednou – to znělo opravdu děsivě.

Když jsem dorazil na místo, byli vně jim vymezených prostor všichni čtyři – samec Pagy, Mawar s půldruharočním Kawim i samička Diri. Pokud ve mně něco vzbuzovalo naději, byla to skutečnost, že se zdržovali na pavilonu, celkem nedaleko od otvoru, kterým utekli. Jak mi ale v rychlosti popsal veterinář Roman Vodička, zastavoval před několika okamžiky Mawar s malým Kawim na chodníku vedle pavilonu tak, že jí přehradil cestu jízdním kolem…

Celý prostor byl nicméně již zapáskovaný a chovatelé i další kolegové vybavení smetáky – tím univerzálním nástrojem zoologických zahrad – rychle obsazovali všechny body, kterými by orangutani mohli uniknout dál do areálu.

Krátce jsme se dohadovali, jak nyní postupovat. Chovatel Pavel Vodehnal začal na banány lákat orangutany zpět do výběhu. Současně jsme chystali zahradnickou hadici, aby bylo možné je případně zahánět proudem vody.

První se dovnitř vrátil Pagy. Po chvíli, která ale všem připadala hodně dlouhá, ho následovala i Diri. Nejdéle se venku zdržela Mawar s Kawim. Také na ně ale nakonec kombinace domluv, banánů a v tomto případě rovněž vody zabrala. Musím ovšem přiznat, že když jsem je viděl šplhat až na vršek sítě, bylo mi úzko.

A jak se orangutanům podařilo uprchnout? Kolegové vzápětí zjistili, že před osmnácti lety kdosi jeden krátký úsek na styku dvou nerezových sítí pouze svázal dráty, namísto toho, aby použil spojky, které mají pevnost svaru. Vytvořit si v tomto místě otvor byla po jeho náhodném nalezení pro orangutany hračka. Zdánlivá drobnost, navíc opravdu dávného data – a jak perné chvíle nám způsobila!

Psáno pro MF Dnes