Nejroztomilejší mládě v naší zoo

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Před šesti týdny, když se Kvídě narodilo, to byla kostřička potažená kůží. Vážilo 1430 gramů a nechtělo přibírat. Navíc hrozilo, že ho Kvída zalehne. Dnem i nocí u něj hlídkovali chovatelé, dokonce ho museli přikrmovat, ale když jsem ho před pár dny fotografoval, mělo už přes pět kilo.

Teď je hrabáčí mládě nejroztomilejší, řekl bych. Současně na něm lze obdivovat všechno, co dělá hrabáče hrabáčem. Ten jako by byl složen z více zvířat. Protáhlou hlavu a dlouhatánský jazyk
jako kdyby měl od mravenečníka, čumák od prasete, uši řekněme od klokana, tělo nejspíš zase od prasete a ocas… snad od klokana? A drápy… u těch už vůbec nevím. Napadá mě leda korečkové rypadlo.

Pokud jde o hrabání, je hrabáč – pro Jana Svatopluka Presla či Emila Holuba „kuťoš“ od slovesa kutati – opravdu nedostižný. Jednak rozhrabává termitiště a mraveniště, aby se nasytil jejich obyvateli, jednak si vyhrabává hluboké nory. Dokonce je prý schopen se v nebezpečí bleskurychle zahrabat. Zkrátka horník zvířecí říše.

Jestliže jsem hrabáče popisoval jako složeninu různých, naprosto rozdílných zvířat, měl bych dodat, že žádnému z nich není příbuzný. Hrabáč je jediným zástupcem řádu, který je dnes řazen mezi Afrotheria. Svou nejbližší přízeň by tedy naše hrabáčí mládě našlo v pavilonu Afrika zblízka u bércounů, bodlínů a damanů anebo v Údolí slonů.

Návštěvu všech zvířat, která jsem tu zmínil, samozřejmě nanejvýš doporučuji. Začněte však naším mládětem hrabáče. Roste opravu pekelně rychle, tak ať jeho nejlepší věk nepropásnete.

Psáno pro MF Dnes