Vrhací oštěpy starého rytíře

Dikobraz srstnatonosý (Hystrix indica) v Zoo Praha. Foto: Miroslav Bobek

Dodnes si vzpomínám, jak mě v dětství zaujala kapitolka věnovaná dikobrazovi v knížce Zvířata zblízka od prof. Julia Komárka. Po dlouhých letech jsem ji znovu nalistoval. Vedle dvou fotografií dikobrazů ji doprovází i snímek dikobrazích ostnů trčících z hlinité stěny a prof. Komárek zde píše: „Jsou to vlastně malá kopí, namířená špičkou ven, a dikobraz jich také užívá jako vrhacích oštěpů. Je to ojedinělá a nebezpečná zbraň. Na třetím obrázku vidíte, jak to dopadlo, když chtěli uprchlého dikobraza chytit a zavřít zas do klece. Dikobraz se ve své díře bránil jako nějaký starý rytíř a prudce ze svého těla vystřeloval ostré bodliny, takže se hluboko zapíchly do vykopané hlíny.“

Trochu jsem zapátral a zjistil jsem, že popisovaná událost se odehrála v Zoo Praha roku 1953. Tehdy zde uprchl dikobraz srstnatonosý a vyhrabal si hlubokou noru kdesi za starým šelmincem. Pracovníci zoo se k němu prokopali, jenže dikobraz se nevzdal a bránil se.

Ale pozor, své ostny rozhodně nevystřeloval, byť tomu naši předchůdci věřili, a dokonce i tehdejší ředitel dr. Cyril Purkyně napsal do Živy článek, ve kterém to uvádí. Ostatně nebyli zdaleka jediní, kdo se nechali zmýlit. A nemůžeme se jim divit.

Velcí dikobrazi rodu Hystrix se nepřátelům brání tak, že se je nejprve chřestěním svých ostnů snaží odradit. Když neuspějí, šlehají ocasem podobně, jako jsme to viděli u stegosaura ve filmu Cesta do pravěku, a pak na útočníka nacouvají nebo se o něj opřou bokem. Jejich ostny se do něj přitom hluboko zabodnou a dikobrazi je uvolní ze své kůže. Náš kurátor Pavel Brandl při chytání dikobrazů mnohokrát zažil, jak se jemu nebo jeho kolegům – a to i přes pevnou rukavici nebo přes botu – zapíchly do ruky nebo nohy; v jednom případě dokonce i pět naráz. A opakovaně zažil rovněž „vystřelení“ ostnů, které se buď vypružily o pevnou stěnu, anebo daleko a vysoko vylétly z kmitajícího ocasu rozčileného dikobraza. „Na chytání dikobrazů si proto vždycky beru brýle,“ říká Pavel.

Je známo, že v přírodě mohou dikobrazi při své obraně vážně – a dokonce i smrtelně – zranit velké predátory včetně tygrů nebo lvů. To může mít velmi nečekané a neblahé důsledky – což bude tématem mého sloupku příští sobotu.

Snímek dikobrazích ostnů zabodaných do hlinité stěny z knihy „Zvířata zblízka“. Foto: František Vopat