V Zoo Praha uhynul největší známý jedinec obojživelníka

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Karlo se dožil cca 47 let. Největší část svého života prožil ve Staatliches Museum für Naturkunde v Karlsruhe (ostatně proto jméno Karlo). Do našeho pražského Velemlokária přišel v roce 2014 s tím, že v Praze pobude rok, ale nakonec u nás již zůstal.

„Chodil jsem se na něj podívat i dvakrát, třikrát denně a znovu a znovu ve mně probouzel úžas. Jako by přišel z jiného času a z jiného světa, bez hnutí spočíval na dně nádrže a drobnými očky bez víček hleděl do neznáma,” psal jsem o něm před deseti lety. „Nikdy jsem žádné podobné zvíře neviděl. Půldruhametrový tvor s mohutným ocasem a se zploštělým tělem lemovaným kožními záhyby, které mu umožňují vstřebávat z vody více kyslíku, s drobnými končetinami, připomínajícími drobné dětské ručky, a se širokánskou, jakoby sumčí tlamou. Trvalo několik dnů, než jsem Karla konečně přistihl v pohybu. Po více než dvou hodinách, které strávil u dna, se pomalu sunul k hladině, aby se nadechl. Splýval s okolím a současně působil neuvěřitelně bizarně… Byl to zvláštní okamžik, ve kterém jako by se mi před očima otevírala minulost vzdálená dvacet milionů let, kdy stejní velemloci žili i na našem území. ”

Karlo budil zaslouženou zájem svou výjimečností i rekordní velikostí, o níž ve zmíněném roce 2016 informovala média snad na celém světě. Pozornost návštěvníků však k sobě přitahoval i dávným incidentem v Karlsruhe, kdy pohmoždil chovateli palec do té míry, že mu musel být amputován.

Ke Karlově úhynu kurátor Petr Velenský píše: „V největší expoziční nádrži Velemlokária, prospíval dobře (jak je vidět z růstu), ale dlouhodobě se periodicky potýkal s výpadky imunity. Proti jiným velemlokům byl extrémně citlivý na jakékoli výkyvy mimo superoptimální podmínky. Byl to hlavně on, kvůli kterému byl v pavilonu zákaz fotografování i s vypnutým bleskem. V posledním půl roce měl zdravotní problémy, které jsme po analýze podobných případů z jiných zoo (léčení velemloci vždy skončili smrtí), řešili právě neustálou optimalizací podmínek.”

Je mi nesmírně líto, že jsme o Karla přišli. Právě „velemloci” byli můj první projekt ve funkci ředitele Zoo Praha a před patnácti lety jsem o nich napsal i svůj úplně první „ředitelský” sloupek. Tehdy jsem ještě netušil, že u nás bude takový jedinečný obr jako Karlo – a o to větší radost i úžas ve mně pak po celá léta vyvolával…

V expozici Velemlokária nahradil Karla samec Šmíca, který k nám přišel rovněž v roce 2014, a to ze zoo ve Schmidingu. Dnes měří 144 centimetrů.

Miroslav Bobek, 25. prosince 2024