Odpusť, Eyjafjallajökull!

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  13. 05. 2010


Děje se cosi nepatřičného.

Sedím na letišti v New Yorku a sleduji, jak se po zeměkouli šíří mrak popela z islandské sopky, jejíž jméno nejsem sto si zapamatovat. Postupně se zavírá jedno evropské letiště za druhým a transatlantické lety jsou odkláněny kamsi nad Grónsko.

Ano, děje se něco nepatřičného. A zdaleka nejde jen o to, že nevím, kdy odletíme a kde přistaneme. Je tu mnohem větší problém. Ty nejlepší technologie se ukázaly jako zcela nedostatečné v konfrontaci s drobnou přírodní epizodou, kdy jedna z mnoha islandských sopek po nějakém tom týdnu znovu zadýmala a vychrlila popel.

Samozřejmě vím, že naše technologie nejsou všemocné, ale někde v podvědomí mi asi dřímá přesně opačná představa. Jinak bych přece nemohl mít ten pocit nepatřičnosti, když si naplno uvědomuji, že přes všechno naše poznání a technologickou vyspělost jsme zcela bezmocní vůči sopkám, tsunami, povodním či změnám klimatu. Že jsme na tom stejně jako naši prapředkové v době kamenné.

Konečně se dozvídám, že let do Prahy asi bude mít jen pět hodin zpoždění. Vlastně skvělá zpráva!

Je to nepatřičné, říkám si znovu, ale tentokrát už nemám na mysli lidskou bezmoc, nýbrž přezíravost. Je nepatřičné, že žijeme v pocitu, jak jsme přírodu ovládli a spoutali.

Ano, přezíravost, opakuji si a dochází mi, že jsem si ani nedokázal zapamatovat jméno té sopky.

Odpusť, Eyjafjallajökull!

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička

 

 


Řád Mikoly Leontoviče, foto: Tereza Mrhálková, Zoo Praha

Volodymyr Topčyj, dlouholetý ředitel ukrajinské Zoo Mykolajiv, se se mnou v Praze o pár dnů minul. Zanechal mi tu však Řád Mykoly Leontovyče, který je – zkráceně řečeno – udělován lidem se zásluhami o rozvoj zoologických...

Tak prý pravlci – známí ze seriálu Hra o trůny jako zlovlci – mohou „po deseti tisíci letech opět výt na Měsíc“. Tato interpretace experimentu americké společnosti Colossal Biosciences je ale velmi zavádějící a svádí k...




Přihlášení k newsletteru