Etiketa

Nedávno jsem doma na stolku nechal ležet Špačkovu Velkou knihu etikety. Ke svému překvapení jsem následující den zaznamenal, že se do ní začetl můj desetiletý syn.

Chvályhodné, že rád čte, pomyslel jsem si, a ještě k tomu knihu o společenském chování! Současně mi ale začalo vrtat hlavou, cože ho zaujal právě tenhle titul.

Když za synem o víkendu přišel jeho kamarád, a po chvíli jsem je oba zastihl zahloubané do Špačka, nevydržel jsem.

Co vás na té knížce tak zajímá?

Kluci vybuchli smíchem.

Ukažte! vzal jsem jim knihu.

Měli ji otevřenou na dvoustraně 146 až 147.

Vzápětí jsem pochopil.

Kluci se zajímali o společenské chování proto, aby je mohli aplikovat ve škole. Skvělý nápad, dělat lumpárny – a ještě je zaštítit Špačkem.

Konkrétně radami ze strany 146 se chystali řídit ve školní jídelně, přičemž poněkud rozsáhlejší text četli zhruba následujícím způsobem: „Co uděláme s kuřecím řízečkem, který nám upadl na zem? Jednoduše ho zakopneme pod stůl, tam v klidu počká, až ho personál najde a uklidí. Máme-li ovšem velkou smůlu a spadne-li nám hromádka salátu uprostřed sálu, kopáním si nepomůžeme. Postavíme se nad postižené místo tak, aby nikdo do salátu nestoupl a nenápadně vyhlížíme někoho z personálu. Jakmile se přiblíží, přivoláme ho pohledem a nenápadně ukážeme, co se stalo.“

Dovedete si představit, že by takhle začalo veškeré žactvo přistupovat k chování ve školní jídelně?!

Ano, v dobré knize si každý najde to své. Jen to někdy může být docela nebezpečné.

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička