Švejk a zubři

Když jsme tudy před týdnem vezli z pražské zoo dva zubry, určené k vypuštění v národním parku Bieszczady, vybavovaly se mi pocity zvláštní stísněnosti, které ve mně Haškův popis Haliče vždycky vyvolával. Aby ne, když ji tak poznamenala světová válka!

Brzo jsem na ně však pozapomněl. Malebnost hor, vystupujících z ranní mlhy, bere dech. Nekonečné lesy, kde jsou podél silniček dopravní značky Zpomalte, medvědi! (rysové, vlci), se střídají s poloninami, nabízejími čarovné výhledy…

Poté, co naši zubři Princezna a Prokop vyběhli z přepravních beden do aklimatizační ohrady, vydali jsme se za divokými zubry. Asi hodinu jsme se prodírali lesem zarostlým ostružiníkem, když náš průvodce prohodil, že takových mladých, obtížně prostupných lesů je v Biezczadech mnoho. Zarostly jimi ohromné plochy, kde dřív hospodařili místní zemědělci.

Válka, do které se (ne)zapojil náš dobrý voják Švejk, totiž pro Halič ještě nebyla nejhorším obdobím. To druhá světová válka a léta, která po ní následovala, byly mnohem a mnohem osudovější. Během poválečné akce Visla došlo k vysídlení téměř všech místních obyvatel – Bojků a Lemků – a ze zalidněné krajiny se stala pustina pomalu zarůstající lesem.

Až se po těchto lesích budou příští podzim potulovat Princezna a Prokop, zcela jistě vyhledají místa, kde stávaly vesnice. Moc rádi si pochutnají na jablkách, která stále ještě plodí přestárlé jabloně v zaniklých sadech.
Možná se za nimi pojedu podívat – anebo budu doma číst Švejka. Myslím, že tentokrát bych Haškovo líčení Haliče vnímal zase trochu jinak.

Miroslav Bobek, psáno pro deníky VLP