Kopanec

Když jsem se v Praze fotografoval s koni Převalského, klisna Gaia mi na stehně udělala pořádnou modřinu. Vylekala ji fotografčina asistentka s odrazkou – a už to bylo. On totiž převalák není jen tak nějaký kůň…

Kupodivu v Dobřejově jsem měl pocit, že v tom prohlášení slyším i stopu uznání. Sice převaláci to nemehlo ředitele pokopali, ale aspoň šel mezi ně.

Zato doma jsem u naší Maki, která se dvě třetiny svého šestiletého života učí jezdit na koni, ztratil značnou část autority. A o další pořádnou porci jsem jí přišel poté, co Maki na sklonku prázdnin strávila v zoo den s kopytáři.

„Ty prostě s těma převalákama neumíš zacházet, tati,“ dozvěděl jsem se hned večer a od té doby ještě několikrát.

Nic nepomáhalo vysvětlování, že jsem Gaiu nepoplašil já, ale asistentka s odrazkou. Nakonec jsem sám o sobě začal víc a víc pochybovat.

Až nedávno, při křtu hříběte, kdy byl ještě větší zmatek než při mém fotografování, se stalo něco podobného. Jednoho z našich nejzkušenějších chovatelů – ne, nebudu jmenovat – nabrala klisna bokem tak, že kus odletěl.

Doma jsem o tom raději ani nevykládal, protože by to znělo jako vykrucování – ale aspoň si už nepřipadám jako ten úplně největší nešika.