Pomůžeme (nejen) Makumbovi

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  26. 08. 2013


Stříbrohřbetý samec Makumba se ve výhružném postoji zastavil snad jen pět metrů přede mnou. Do hlasitého pokřiku ostatních goril nížinných naše německá průvodkyně špitala, ať se ani nehneme. Zůstal jsem sedět v podřepu a sklonil oči. Makumba se za okamžik odvrátil a zvolna odešel. Fascinující setkání!

Makumba, foto Miroslav Bobek Makumba, foto Miroslav Bobek

To bylo před víc než čtyřmi lety. Dnes je Makumba v ohrožení. Se svou rodinou žije ve středoafrickém národním parku Dzanga Ndoki nedaleko od „sloní“ mýtiny, kde letos na jaře řádili pytláci. Sice se je – i díky široké mezinárodní podpoře – podařilo z národního parku vytlačit, ale rozhodně není vyhráno. Situace ve Středoafrické republice zůstává po převratu, který proběhl v březnu, stále velmi nepřehledná a proměnlivá. Západní vědci a manažeři museli z národního parku odejít, jeho správa byla opakovaně vypleněna a vzhledem k nepřítomnosti turistů se ztenčily finanční zdroje. Přesto místní ochranáři a stopaři pokračují v práci. Mimo jiné sledují Makumbu a jeho rodinu.
 
Makumbova skupina je habituovaná, tedy přivyklá na přítomnost lidí. Na rozdíl od goril horských, které se habituují snadno a běžně, u goril nížinných se to po dlouhém úsilí podařilo prozatím pouze na třech místech. Z těchto tří míst je nejvýznamnější právě národní park Dzanga Ndoki, kde Primate Habituation Programme začal již v roce 1997 a kde nyní žijí dvě plně a dvě částečně habituované skupiny goril nížinných. Ta Makumbova je z nich na blízkost lidí adaptována nejdéle.

Proces habituace goril nížinných trvá přibližně pět let a nebyl by myslitelný bez místních stopařů z kmene BaAka. Ti nejprve gorilí skupinu pouze stopují a seznamují se s jejími zvyky. Až postupně se k ní začnou víc a víc přibližovat. Gorily před nimi nejprve utíkají, pak na ně útočí a až po dlouhé době si na ně zvyknou do té míry, že je ignorují. Právě díky takto habituovaným skupinám goril nížinných se podařilo získat značný díl poznatků, které o tomto ohroženém druhu nyní máme. Ostatně, na výzkumu parazitů goril pracovala v Dzanga Ndoki dlouhá léta Klára Petrželková z brněnského Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Vedle ní tam průběžně působili rovněž další vědci a studenti z České republiky.
 
Nikdo si dnes netroufne říci, jak se situace ve Středoafrické republice vyvine. Jisté však je, že když stopaři opustí habituované skupiny goril, mnoho let práce přijde vniveč. Téměř jisté je i to, že když národní park opustí jeho pracovníci a strážci, jejich místa vzápětí zaujmou pytláci...
 
Ti, kdo v Dzanga Ndoki nadále usilují o ochranu národního parku a pracují s gorilami, si bezpochyby zaslouží pomoc. Rozhodli jsme se je proto podpořit z prostředků, které jsme získali od vás: ze sbírkového konta Pomáháme jim přežít. Na účet WWF Středoafrická republika z něj v nejbližší době poukážeme 12 000 dolarů, které uhradí terénní výdaje pro dvaatřicet pracovníků z Primate Habituation Programme na čtvrt roku. Alespoň dílem chceme přispět dobré věci – a vám děkujeme, že nám pomáháte pomáhat!

Psáno pro Deníky VLP


Jeden z velbloudů divokých přepravených do chovného centra Toli bulag v mongolské Gobi A. Foto: Kristýna Čechlovská, Zoo Praha

Přísně chráněná oblast Velká Gobi A na jihozápadě Mongolska má rozlohu srovnatelnou se Švýcarskem. Je to liduprázdný, zapadlý kus světa, kde se však již řadu let podílíme na záchraně velblouda divokého. Toho by nepoučený...

Moja v Cabárcenu v den oslavy svých 20. narozenin. Foto: Miroslav Bobek

Expozice goril nížinných ve španělském Cabárcenu byla plná větví i ohromných „bonbónů“ a uprostřed visely dva transparenty se španělsky a česky psanými přáními k Mojiným dvacátým narozeninám. Trochu stranou pak byl...




Přihlášení k newsletteru