O vlcích a Červené karkulce

Do Prahy zamíří již tuto středu nové samice ze Zoo Plzeň, Jaroslav Vogeltanz, Zoo Plzeň

Přednedávnem pro mne bylo velmi těžké porovnávat se s myšlenkou, že by se do rozlehlého vlčího výběhu naší zoo měli nastěhovat dhoulové. Sice také psovité šelmy, navíc exotické a ohrožené, nikoli však vlci. Ačkoli je chov vlků spojen s řadou potíží a ohroženi naštěstí nejsou, přece jen mi záměr vzdát se jich připadal podobně nešťastný, jako bychom chtěli vlka vyškrtnout z pohádky o Červené karkulce.

Tisíce let trvající soužití našich předků s vlky v nás zanechalo nesmazatelné stopy. Přestože již na koňmi tažených saních neprcháme před vyhladovělou vlčí smečkou, její vytí v nás stále probouzí ozvěny paměti předchozích generací. Pohled na vlky nás fascinuje, i když si přesně neuvědomujeme proč. S vlky vyrůstáme díky pohádkám i nespočtu literárních děl, v nichž hrají podstatnou roli.

Asi nebude úplná náhoda, že prvním zvířetem v budované pražské zoo se v létě roku 1931 stala vlčice Lotta, kterou na Podkarpatské Rusi opatřil lesní správce ing. Jiří Plachý.

A zcela jistě není náhoda, že k novému pohledu na zvířata vedl i příběh vlčího samce jménem Lobo. Toho na sklonku 19. století v údolí Currumpaw velmi vytrvale pronásledoval spisovatel Ernest Thompson Seton. Lobo dlouho unikal všem jeho nástrahám. Když se Setonovi přece jen podařilo zabít Lobovu družku a posléze chytit i samotného Loba, slitoval se nad ním. Na řetězu připoutaný Lobo však jen smutně hleděl do prérie a do druhého dne zemřel. Seton hluboce poznamenaný touto zkušeností pak po celé následující půlstoletí svého života usiloval o ochranu divokých zvířat.

Ne. Vlci jsou mimořádně důležití a v naší zoo je jinými šelmami rozhodně nahradit nemůžeme. Měnit jde leccos, ale ne všechno. Ostatně i pohádku o Červené karkulce si lze představit upravenou a modernizovanou téměř k nepoznání – nikoli ovšem bez vlka.

Další sezóna Zoo Praha tedy proběhne – mimo jiné - ve znamení restartu chovu vlků.

 Psáno pro Deníky VLP