Červená, modrá, zelená a žlutá

Ve filmu Slavnosti sněženek jsou značkaři, obnovující jednu z toho nespočtu značených tras, zachyceni jako podivíni a možná ještě vděčnějším objektem by v tomto ohledu mohla být první „označovací“ družstva – tvořilo je tři až šest členů doprovázených pomocníky, kteří proklestili místo pro značku a značkaři ji pak jen odborně namalovali –, avšak pravdou je, že za práci minulých i současných značkařů bychom měli být naopak vděčni. Velmi vděčni. V délce, hustotě a kvalitě značených tras nemohou České republice konkurovat ani turisticky vyspělé Německo či Rakousko a kupříkladu v Anglii bloudí turisté s promoklými mapami v rukou anebo brejlí do GPS navigací, případně mobilních telefonů.

Ze zmíněné Anglie mám osobní zkušenost a jsem od té doby za turistické značky ještě vděčnější. Neumím si bez putování po červeně, modře, zeleně a žlutě značených cestách představit jaro, ani podzim, a už vůbec ne léto. Značené trasy nás zavedly na krásná místa – a ovšem také do míst, kde krása české krajiny již podlehla stavebním či jiným záměrům. Je příznačné, že první červeně značená trasa dávno zanikla pod hladinou Štěchovické přehrady, ale vždycky si říkám, že nebýt turistických cest a turistiky jako takové, vypadala by naše vlast mnohem hůř. Díky poznávání krajiny – bez turistického značení sotva představitelného – se k ní snad přece jen dokážeme chovat poněkud ohleduplněji. Buďme proto vděčni architektu Pasovskému a neméně i všem jeho následovníkům!