Zvíře s mezinárodním jménem

Vombat medvědovitý (c) Pavel Procházka

Robustní a podsadité tělo, silné krátké nohy a tlapky s mohutnými drápy, široká a plochá hlava, oči posazené daleko od sebe, krátký krk, prakticky neviditelný ocas. To vše charakterizuje vombaty. Mimochodem, prakticky ve všech jazycích je známe pod stejným názvem – i když česká zoologie mohla mít unikát, kdysi totiž pro vombaty obrozenci razili název drápoš. Název
wombat pochází z jazyka původních australských obyvatel z kmene Darugů, kteří žili v okolí dnešního Sydney.

OD MOŘE PO SNĚŽNOU ČÁRU

Dnes známe tři druhy vombatů – chluponosého, Krefftova a obecného. Vyskytují se na jihovýchodě Austrálie, na Tasmánii a ostrovech v Bassově průlivu. Jejich nejbližším žijícím příbuzným je koala. S ním sdílejí dozadu obrácený vak.

Vombati mají řadu jedinečných znaků, které bychom u jiných vačnatců nenašli vůbec anebo jen výjimečně. Znakem, který sdílejí s koalou, je dozadu obrácený vak. Ten je pro vombaty důležitou adaptací pro hrabání nor – samice vombata, která odhazuje hlínu za sebe, se nemusí bát toho, že si ji nahrne do vaku. Jedinečným znakem mezi všemi vačnatci jsou řezáky, které se nesmírně podobají hlodavčím. V každé čelisti je jich pouze jeden pár. Zuby vombatům rostou po celý život a obrušují se o jejich tvrdou stravu.

Všechny tři druhy vombatů postihlo v souvislosti s lidskou aktivitou výrazné omezení oblastí, kde mohou žít. I některé populace či poddruhy vombata obecného jsou považovány za ohrožené, i když celkově je tento druh ze všech vombatů nejběžnější. Riziko pro vombaty obecné představují zejména kolize s vozidly, zemědělská činnost (ačkoli jsou až na část území státu Viktorie všude v Austrálii chráněni zákonem, považují je majitelé zemědělských pozemků často za škůdce) nebo otravy jedem používaným na přemnožené zdivočelé králíky. Nebezpečím jsou pro ně i toulaví psi a nemoci – citliví jsou například na zákožkový svrab.

Srstnatonosí vombati (tedy chluponosý a Krefftův) obývají sušší typy prostředí, zatímco vombat obecný je obyvatelem vlhčích biotopů – žije hlavně v chladných vlhčích lesích na severu svého areálu, ale i v tvrdolistých lesích, křovinách a vřesovištích. Podmínkou je vždy přítomnost pastvy v okolí. V horách dokáže vombat obecný vystoupit až nad výšku sněžné čáry a je jediným vačnatcem, který je v těchto polohách aktivní i v zimním období, přičemž si dokáže potravu vyhrabat až pod metr vysokou sněhovou pokrývkou. Jeho potravu tvoří různé druhy trav, ostřic a sítin. Obvykle jsou to tvrdší druhy s vysokým obsahem vlákniny – vombati jsou tedy typičtí spásači. Nevyhovují jim druhy, které rostou na pastvinách pro dobytek, preferují „údržbu“ pastvin původními spásači – klokany. Některé invazní druhy, kterými zarůstají opuštěné pastviny dobytka, jsou dokonce pro vombaty jedovaté a nepoživatelné.

KOSTKY SE NEKUTÁLEJÍ

Protože vombat obecný obývá vlhčí prostředí než jeho srstnatonosí příbuzní, nemusí tak důsledně hospodařit s vodou. To má dva důsledky. Za prvé má jednodušší stavbu nor, a žije tudíž více samotářsky. Jeho chodby, zpravidla vyhrabané do svahů, nicméně přesto někdy mívají druhý vchod a jejich koncová komora je vystlaná listím, větvičkami a kůrou.

Druhým důsledkem je produkce vlhčího trusu, který nemá tak často podobu proslulých „kostiček“, jako u dalších dvou druhů vombatů. Kostky vombatího trusu dlouho vrtaly badatelům hlavou, nicméně teprve nedávno vědci namodelovali, jak vznikají – působením různě elastických úseků vombatího střeva. Vombati svým trusem značkují vyvýšená místa ve svém teritoriu. Na kamenech a kládách se kostičky evidentně na rozdíl od kulatých bobků nerozkutálejí. Vombati obecní trusem značkují i své cestičky, nory, a dokonce nové předměty ve svém teritoriu. O ty se rádi drbou, přičemž dosud není jasné, zda jde o značení teritoria, odstraňování parazitů či zda je drbání vombatům pouze příjemné. Každý den tak vombat začíná tím, že vstane, vyleze před noru, „napudruje se“ prachem a dlouze se podrbe.

Vombati jsou převážně noční tvorové, ale v chladnějších dnech se pasou venku i během dne. Nemají rádi horko a teploty nad 30 °C už jsou pro ně nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Horké dny proto tráví v úkrytu svých nor, kde prožijí polovinu až tři čtvrtiny života. Každý vombat jich má ve svém území několik a tam, kde se území překrývají, může více vombatů navštěvovat stejnou noru. Ve svých norách jsou vombati (a s nimi další zvířata až do velikosti klokana bažinného) schopni přežít i ničivé lesní požáry. V noře se vombati ukrývají i při napadení predátory: mohou ji za sebou zasypat, ucpat svým mohutným zadkem, anebo dokonce predátora udusí přitisknutím ke stropu nory.

AŽ DVACET LET ŽIVOTA

Vombati se nejčastěji rozmnožují v podmínkách australského jara a léta, od října do ledna. Prakticky jedině tehdy se samci a samice setkávají. Jindy se při setkání vombati pronásledují a koušou. Před pářením, které probíhá v norách, se vombatí pár rituálně pronásleduje a běhá v kruzích. Pářením aktivita samce končí a o mládě se stará jen samice. Mládě se narodí po krátké třítýdenní březosti a samo si najde cestu do vaku matky. Odtud začne zhruba v pěti měsících vykukovat – zatímco se samice pase, mládě kouká z vaku směrem dozadu a také uždibuje trávu. Poprvé vylézá ven zhruba v sedmi měsících a po deseti měsících vak opouští definitivně. Do patnácti měsíců pije od samice mléko a zdržuje se s ní až do roku a půl věku. Samice se proto rozmnožují zhruba jednou za dva roky. Odstav je kritická doba života vombata a obvykle k němu dochází v období, kdy je vegetace nejbohatší. Mláďata dospívají ve věku dvou až tří
let. V přírodě mohou žít vombati patnáct až dvacet let.

Články o vombatech:

• Seznamte se: Cooper
• Vombatí bobky a další důležité otázky
• Přitažliví vombati a odhalení na závěr
• První v Česku narozený vombat už nadobro opustil vak své matky
• Zoo Praha pomáhá vombatům ve volné přírodě
• Vombat v lexikonu zvířat