Přitažliví vombati a odhalení na závěr

Vombat obecný Cooper ze Zoo Hannover, foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Obrozenec Jan Svatopluk Presl mu původně přiřkl české jméno drápoš a ve svém spise Ssawectwo (1834) o něm mimo jiné napsal: „Pazaury ostré, přednj sijněgšj hrabacj. Chůze náramné ljknawá. Chlupy dlauhé. Wak nábřišný. Zwjřata ljná, nemotorná.“ Když si odmyslíme starou češtinu a vyšší míru antropomorfizace, jde o výstižný popis zavalitého a svým způsobem roztomilého vačnatce, tak trochu plyšáka.

Jako o drápošovi hovoří o vombatovi rovněž o půl století později vydaný český překlad Brehmova života zvířat. Ten již připouští, že „drápoš vypadá neohrabaněji, než skutečně jest“, a také zmiňuje, že „v zemi Vandiemově jest prý obyčejným průvodcem rybářův a jako pes pobíhá mezi chatami“. Tato zmínka mi připomněla můj asi největší zážitek s vombaty. Mám ho právě ze „země Vandiemovy“, tedy z Tasmánie, a to z Maria Islandu, kde jsem si řadu úplně krotkých vombatů fotografoval na místě bývalé trestanecké kolonie. V tomto případě šlo o relativně nejběžnějšího ze tří druhů vombatů, vombata obecného, a to o jeho tasmánský poddruh.

Abych se však neobracel jenom do minulosti, měl bych připomenout, že v celkem nedávné době vombati velmi úspěšně pronikli i do našich médií, a to v souvislosti s tím, že „vědci konečně odhalili, proč mají výkaly ve tvaru kvádrů“. Je skutečně zajímavé, že vombatí trus má tvar kostek o straně asi dvou centimetrů. Vombati ho často pokládají na vyvýšená místa a označují tak své teritorium – a jak se předpokládá, tvar trusu brání tomu, aby se snadno rozkutálel. Další věcí je, jak vombati své kostky ve střevě tvarují, ale to už by bylo nad rámec mého sloupku.

Na závěr mám jiné důležité sdělení: Nejen o kostkovitosti vombatích bobků, ale o všem, co jsem tu napsal a citoval, se již brzo budete moci sami přesvědčit v Zoo Praha. Prvního vombata obecného jsme do našeho Darwinova kráteru přivezli tuto středu – a k vidění bude hned po uplynutí měsíční karantény.

Psáno pro MF Dnes