Krmné rostliny

Strašilka humří na původním keři endemického kajeputu (Melaleuca howeana). Foto: Rohan Cleave, Zoos Victoria

Při výpravě v roce 2001 Na Ballově pyramidě byl  objeven pouze jediný vitální keřík kajeputu, což byl důsledek mimořádně suchého roku. Přesto strašilky humří dokázaly v takto extrémních podmínkách přežít. Při expedici o rok později již bylo nalezeno více zelených keřů kajeputu a také větší množství strašilek.

Když začaly být strašilky humří v roce 2003 chovány na australské pevnině, se zvláštním schválením Rady Ostrova lorda Howea se podařilo vyjednat i deponaci endemického kajeputu – ovšem výhradně pro výživu strašilek humřích v chovech v Sydney a v Melbourne. Druh nesměl být šířen nikam dál a v případě ukončení chovu strašilek měly být všechny pěstované rostliny zničeny.

Nymfa strašilky umisťovaná na keř kajeputu v zázemí chovu zoologické zahrady v Melbourne. Foto: Jaroslav Šimek, Zoo Praha

Bylo nutné zjistit, jaké jiné rostliny vedle kajeputu by mohly strašilkám posloužit jako obživa. Důvody byly hned dva. Jednak by to umožnilo založit další chovné kolonie strašilek mimo Melbourne a Sydney. Především však panovalo přesvědčení, že strašilky na Ballově pyramidě konzumují výhradně kajeput ne z důvodu své úzké potravní specializace, ale proto, že zde žádný jiný vhodný zdroj potravy nemají. Podle kusých historických záznamů bývaly strašilky na Ostrově lorda Howea běžné na stromech a vědce tedy zajímalo, jaké druhy rostlin by mohly být do budoucna vhodnou potravou pro reintrodukované populace.

Hledání nových zdrojů

Otestovány jako potenciální krmivo pro strašilky humří byly desítky druhů rostlin. První přišly na řadu ty, které přirozeně rostou na Ostrově lorda Howea. Nalézt vhodnou stravu pro vzácný hmyz byl však zapeklitý úkol. Některé druhy rostlin strašilky konzumovaly jen velmi neochotně, přestože po nich dobře prospívaly. Další jim sice chutnaly, ale vedly ke zdravotním problémům. A navíc se ukázalo, že potravní nároky dospělců se s nároky nymf překrývají jen částečně.

Dospělým strašilkám nejvíce chutnaly listy fíkovníku velkolistého (Ficus macrophylla), nymfám ale tato strava nesvědčila. Napříč věkovými kategoriemi strašilky dobře prospívaly při krmení listím několika dalších místních druhů stromů, například hřebíčkovce Syzygium fullagarii nebo pryšcovitého stromu Baloghia inophylla.

Předkládání různých druhů krmných rostlin strašilkám humří ve skleníku zoologické zahrady v Melbourne. Foto: Jaroslav Šimek, Zoo Praha

Zkoušeny byly také zahradní rostliny, například růže, citronovník, kvajáva a další druhy, které na Ostrov lorda Howea přivezli v minulosti osadníci. Některé z nich, jako citronovník nebo kvajávu, strašilky konzumovaly, ale následně se u nich objevily problémy s reprodukcí. Největší úspěch tak nakonec měla ostružina a čilimník Cytisus proliferus, který pochází z Kanárských ostrovů.

Rostliny pro naše strašilky

Hledání vhodných krmných rostlin pokračovalo i mimo Austrálii: ne všechny druhy, které se tam osvědčily, se totiž dají snadno pěstovat v jiných podnebných pásech. Mezi nejvýznamnější rostliny z hlediska krmení strašilek humřích se tak časem zařadil také dub cesmínovitý, který pro tyto účely pěstujeme i v Zoo Praha.

Strašilka humří na jedné z krmných rostlin, slizoplodu černajícím (Pittosporum tenuifolium), v chovném zázemí Zoo Praha. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Z dalších druhů pro strašilky pěstujeme fíkovník velkolistý, slizoplod černající nebo mulenbekii. Vybrané krmné rostliny si můžete přinejmenším po část roku prohlédnout v zahradních záhonech v expozici Ballova pyramida.

Dub cesmínovitý (Quercus ilex)

Dub cesmínovitý či také dub cesmínový, starším označením česvina, je stálezelený velký keř či strom, vyskytující se v oblasti Středomoří, kde dříve tvořil součást dnes již většinou vykácených stálezelených lesů. V současnosti roste zejména v porostech středomořské vegetace nazývaných makchie. V expozici Ballova pyramida je celoročně umístěn venku.

Dub cesmínovitý (Quercus ilex). Foto: Dr. Amadej Trnkoczy, CC BY-NC-SA 3.0 (Wikimedia Commons)

Fíkovník velkolistý (Ficus macrophylla)

Fíkovník velkolistý je rozložitý strom se sloupovitými vzdušnými kořeny, které po dosažení země dorůstají do velikosti nových kmenů. Je to původní druh na Ostrově lorda Howea. Jeho obří listy jsou nejoblíbenější potravou dospělých strašilek. V pražské zoo je pěstován ve skleníku.

Fíkovník velkolistý (Ficus macrophylla). Foto: Michael Kesl (biolib.cz)

Slizoplod černající (Pittosporum tenuifolium)

Slizoplod černající, ve své původní domovině na Novém Zélandu známý jako kōhūhū, je stálezelený velký keř dorůstající až 10 metrů. Jeho drobné, tmavé, červenofialové květy voní pouze v noci, a jsou tak ideálním lákadlem pro noční hmyz. Během sezóny ho můžete vidět v záhonech expozice Ballovy pyramidy, místní mrazy však nesnese, na zimu ho proto stahujeme do zázemí.

Slizoplod černající (Pittosporum tenuifolium). Foto: Cillas, CC BY-SA 4.0 (Wikimedia Commons)

Mulenbekie (Muehlenbeckia complexa)

Mulenbekie je rychle rostoucí popínavá trvalka z Nového Zélandu. Tato rostlina je tvořena dlouhými dřevnatějícími výhonky s drobnými lístečky. Zajímavé je, že jinak listožravé strašilky z ní konzumují výhradně tuhé stonky. V expozici Ballova pyramida ji venku spatříte v teplejších měsících.

Mulenbekie (Muehlenbeckia complexa). Foto: Forest & Kim Starr, CC BY 3.0 (Wikimedia Commons)