Záchranný program pro strašilky humří

Chovatel bezobratlých zoologické zahrady v Melbourne Rohan Cleave v zázemí tamního chovu strašilek humřích. Foto: Jo Howell, Zoos Victoria

Jednání o vyvezení živých jedinců se protáhla na dva roky, a tak mohla záložní populace na pevnině vzniknout až v roce 2003. Po objevu prvních tří živých strašilek v roce 2001 nebylo totiž jisté, kolik strašilek se na Ballově pyramidě nachází a zda odebrání jedinců pro záchranný chov fatálně nepoškodí stávající populaci. Na druhou stranu bylo ověřeno, že strašilky nežijí na žádném z dalších ostrovů v okolí Ostrova lorda Howea. Populaci na Ballově pyramidě přitom hrozilo vysoké riziko vyhynutí v důsledku náhodných událostí, jako je extrémní počasí, sesuvy kamenů a půdy apod.

Fotografii první živé strašilky humří objevené na Ballově pyramidě pořídil Nicholas Carlile během extrémně nebezpečného nočního výstupu na skalní sráz ke keřům kajeputu, který podnikl spolu s Deanem Hiscoxem, zatímco zbytek výpravy nocoval v základním táboře. Foto: Nicholas Carlile. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson

První strašilky

Při kontrolní expedici v březnu 2002 objevili strážci 24 živých jedinců, z toho u deseti byli schopni určit pohlaví. Jednalo se o osm samic a dva samce. To byly další dobré zprávy, v předchozím roce byly totiž objeveny pouze samice a nebylo jisté, zda přežili také nějací samci – samice strašilek humřích jsou totiž schopny partenogenetického rozmnožování. Na základě tohoto nálezu bylo oproti původně uvažovaným dvěma jedincům schváleno vyvézt z ostrova dokonce dva páry hmyzu. Ty byly po rozsáhlých přípravách na ostrově úspěšně vyzvednuty v noci ze 12. na 13. února 2003 a následně ve speciálních přepravních tubusech převezeny do dvou předem pečlivě vybraných a připravených záchranných center.

Pro přepravu strašilek humřích z Ballovy pyramidy do chovů v lidské péči byl vytvořen speciální odklápěcí tubus vyplněný měkkou tkaninou. Foto: Patrick Honan. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson

Základy chovu v lidské péči

První pár strašilek putoval do soukromého chovu v Sydney do péče Stephena Fellenberga, zapáleného zkušeného chovatele, jenž se podílel na původní expedici na Ballovu pyramidu v roce 2001. Během prvních dvou týdnů v chovu nakladla samice 21 vajíček, avšak 29 dní po umístění uhynul samec a následující den i samice. Byla to velká rána, nicméně zklamání se proměnilo v úlevu poté, co se z nakladených vajec vylíhlo osm zdravých nymf.

Zakladatel chovu v Sydney Stephen Fellenberg během výpravy na Ballovu pyramidu v roce 2001. Foto: Nicholas Carlile. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson

Druhý pár byl svěřen do zoo v Melbourne, kde se silně zaměřovali na entomologii včetně výzkumu a chovu. Sekci bezobratlých zde vedl odborník Patrick Honan. Ten svěřený pár strašilek pojmenoval Adam a Eva a hned zpočátku zažil několik vypjatých dní, kdy to vypadalo, že samice uhyne. Na poslední chvíli se mu ji však podařilo zachránit a založit prosperující chov. Eva nakonec žila v Melbourne 15 měsíců a během té doby nakladla přibližně 250 vajíček, z nichž se vylíhlo 71 potomků. Adam žil ještě o tři měsíce déle.

Fotografie ze záchranného chovu v Melbourne. Nalevo zachytil Patrick Honan páření Adama a Evy pod červeným světlem, které tento noční hmyz neruší. Napravo je rentgen Evy s vajíčky, pořízený v rámci zápasu o její přežití v prvních dnech po převozu z Ballovy pyramidy do Melbourne. Foto: Patrick Honan. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson

První nymfa se v Zoo Melbourne úžasnou shodou okolností vylíhla 7. září 2003, tedy na Národní den ohrožených druhů, který každoročně připomíná smrt posledního tasmánského vakovlka. Tuto nymfu pojmenovali Yarra, což je v aboridžinském jazyce výraz pro „klacek“. Brzy se však objevily problémy. Kladená vajíčka byla čím dál menší, klesala míra líhnivosti i míra přežití nymf. Pravděpodobně se jednalo o důsledek příbuzenského křížení z důvodu malého počtu zakladatelů. Proto došlo v červnu 2004 k výměně čtyř samců z Melbourne (včetně Adama, což z něj učinilo nejvíce cestujícího zástupce svého druhu) za čtyři jiné samce ze Sydney. V roce 2017 pak do chovů přibyla ještě jedna další samička odchycená na Ballově pyramidě, aby pomohla zvýšit genetickou pestrost strašilek v lidské péči.

Původní skleníky pro chov strašilek humřích v zoo Melbourne. Staromódní elektrické zařízení částečně skryté pod listy zajišťuje dostatečnou vlhkost. Foto: Patrick Honan. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson

Po zániku kolonie v Sydney bylo zřejmé, že jakákoli katastrofická událost v jediné zbývající kolonii v Melbourne by mohla zničit veškeré vynaložené úsilí. Vznikla proto myšlenka na založení dalších chovných skupin v zahraničí. Jednou z prvních evropských institucí, kam byly vzácné strašilky svěřeny, se stala zoo v britském Bristolu. Právě z ní pocházejí vajíčka, na kterých jsme založili chov u nás, v Zoo Praha.

Dnes je strašilek humřích v záchranných chovech více než tisíc a nastal čas vrátit je do jejich původní domoviny. V roce 2019 proto na Ostrově lorda Howea proběhla rozsáhlá deratizace a nyní ochranáři sledují, zda se hlodavce skutečně podařilo z ostrova vymýtit. Prozatím jsou výsledky slibné.

Snahy o návrat strašilek humřích zahrnují také genetický výzkum, který má ukázat, jak se strašilkami dál chovatelsky pracovat, aby byla zachována co nejvyšší genetická pestrost, a jak přistoupit k jejich reintrodukci. Zoo Praha se na tomto výzkumu dlouhodobě významně podílí.

„Hmyz je díky svému ohromnému množství hnací silou ekosystému.
Kdyby z naší planety zmizeli lidé, pravděpodobně by to nemělo žádné negativní důsledky.
Kdyby zmizel hmyz, celý ekosystém by se zhroutil.“
– Patrick Honan

Chovatel bezobratlých Patrick Honan se svými vzácnými svěřenci. Foto: Rod Morris, Zoos Victoria. Zdroj: Return of the Phasmid, R. Wilkinson